Cesta horských nosičů

Historie horských nosičů v Krkonoších

V chudém kraji horalé nemohli chovat koně, po horách ani nevedly sjízdné cesty, proto po staletí používali k dopravu nákladů saně rohačky a především dřevěné krosny na zádech nosičů, kterými se stávali muži i ženy.

Nejznámější dynastií krkonošských nosičů je rod Hoferů z Velké Úpy, který se nosičskému řemeslu věnoval sto let. Hoferovi dodnes bydlí v chalupě na Portáškách nad Velkou Úpou přímo na hlavní trase vynášek na Sněžku, v jejíž blízkosti žila většina nosičů. Ti se šest dnů v týdnu vydávali ze svých domovů na vrchol Sněžky.

Pradědeček Helmuta Hofera už v roce 1868 nosil materiál na stavbu České boudy. On se svým prvním nákladem na Sněžku vyrazil v pouhých šesti letech. Nesl šestikilový poštovní balíček a otec mu na něj vyrobil speciální malou krosničku.

Běžný náklad jednoho nosiče činil okolo 100 kilogramů. Podle vynesených kilogramů dostal zaplaceno. Na konci výstupu podle množství vyneseného nákladu jim správce vyměřil výplatu. Za každý kilogram se platilo přibližně 40 haléřů, takže zdatný nosič si jednou cestou vydělal asi 40 korun. To za první republiky byly docela pěkné peníze.

Rekordmanem mezi krkonošskými nosiči byl především otec Helmuta Hofera Robert, který v roce 1944 od Obří boudy vynesl na vrchol Sněžky pro meteorologickou stanici 2,5 metru dlouhou ocelovou rouru vážící neuvěřitelných 160 kilogramů. Až z Velké Úpy dokázal vynést i pokladnu vážící 140 kg.

Trasa výstupu vedla z Velké Úpy na Portášky, odkud nosiči pokračovali na Růžohorky a přes Růžovou horu na Sněžku. Délka trasy je 6,5 km s převýšením 893 metrů a nosiči na ni měli 10 zastávek. Výstup se prováděl na jeden zátah bez sundání krosny ze zad, protože se s ní těžko manipulovalo.

Výstup z Portášek na Sněžku trval nosičům za dobrých povětrnostních podmínek přibližně 3,5 hodiny, ale v zimě se doba výstupu prodloužila i na 6 hodin. V zimě používali nosiči sněžnice a při náledí jednoduchá stoupací železa. Hlavním nepřítelem nosičů byl především silný vítr, jehož rychlost se na vrcholu Sněžky někdy pohybuje až kolem 150 km/h. Při obzvlášť silném větru lézt po úbočí Sněžky po čtyřech nebo se i plazit po břiše.

Když se v roce 1949 rozjela lanovka na Sněžku, ubyla nosičům práce. Helmut Hofer se svým otcem nakonec zůstali posledními horaly věrnými tomuto řemeslu. Helmut skončil s nošením po prodělané žloutence v roce 1953. Jeho otec se jako poslední v Krkonoších vynášením nákladů živil až do důchodu, do kterého odešel v roce 1961.

Dřevěné krosny

Krkonošští nosiči nejčastěji používali rovné dřevěné krosny s popruhy a jednoduchou zádovou deskou, ke kterým přivazovali provazem vynášené zboží. Tato žebříková krosna měla vysoko položené těžiště.

"Muselo se vědět jak vysoko náklad přivázat. Pokud se připevnil moc vysoko, převažoval nosiče dopředu. Příliš nízko upevněné břemeno zase nepříjemně táhlo krosnu dolů," vysvětluje Helmut Hofer.

Dobrým pomocníkem byla pouze dřevěná hůl, kterou si nosiči dali přes rameno a využívali ji jako páku k nadlehčování krosny. V prudkých stoupáních se o ni mohli i opírat.

Jak je vidět z obrázků, sportovní obuv nebo oblečení se žádné nepoužívalo a to z jednoduchého důvodu, protože žádné nebylo.

Co se nosilo

Nosiči na Sněžku vynášeli všechny věci potřebné k provozu České boudy. Na dřevěné krosny přivazovali sudy s pivem, basy s láhvemi vína, krabice s potravinami, povlečení a před rokem 1912, než se postavila v Obřím dole vodárna, se dokonce na Sněžku vynášela i obyčejná voda.

V roce 1929 skupina nosičů vlastními silami dopravila na Českou boudu dokonce celý klavír.